Přežili jsme. Kamil docela v pohodě, já utrpěl docela spánkový deficit. I v tom málu se mi ale stačilo zdát neuvěřitelné množství snů a jedna kravina větší než druhá. Každopádně ráno bylo venku to samý jako večer - mlha a déšť. Pomalu jsme začali sbírat svoje kosti a jiné ostatky z chaty. Rozvěšené věci visící na každém volném hřebíku byly nakonec vlhčí než večer. Zabalili jsme to do batohů, které tak notně ztěžkly, na nohy jsme vrazili igeliťáky, navlíkli jsme se do pláštěnek a vyrazili na vrchol.
Moc jsme toho neviděli, ale pomalu jsme se sunuli vzhůru. Pršet přestalo, až když se voda dostala kolem pláštěnky na tělo a do batohů. Po hodince jsme slavně byli nahoře na hoře. Je tu několik vrcholových nezbytností - kříž, milník, vlajka, připomínka Juščenkova výstupu (to tam už asi nebude), shluk vázaných kapesníků a mince. Budova tu není žádná a výhled díky mlze už vůbec ne. Bylo tu už několik lidí, kteří přišli z druhé strany z Ivanofrankovské oblasti, kde je cesta z poslední asfaltky vesnice Vorochta na vrchol výrazně kratší. Těsně před odchodem se z této strany už táhnul had lidí. Stačili jsme se naučit nová, jemně řečeno hovorová, slovíčka, když si Rusáci četli Juščenkův pomník. Ti chlapci ho fakt rádi nemají. U každý kraviny jsme se vyfotili a odbitím polední hodiny jsme vyrazili dál na Černou Horu.
Následoval sešup dolů někam k 1800 metrům. Na této výšce byl základ celé cesty s občasnými stoupáními ke dvoum tisícům a zase zpátky. Nejdříve jsme klopýtali po obrovských kamenech, pěšiny se tu nevedly a občas jsme potkali nějakou osamělou skupinku turistů. Pomalu se začala roztahovat mlha a objevovaly se nádherné výhledy. Větším vrcholem na cestě v třetině cesty měl být Turkul. Dle průvodce to byla cesta z Hoverly coby-dup, "jen čtyři menší pahorky, jejichž přechod připomíná horskou dráhu". Průvodce však psali evidentně zdatnější turisté než naše parodie na turisty. Takže menší pahorky byly pro nás regulérní hory a za kopečky jsme považovali kamenné hrbolky, které průvodci nestály ani za zaznamenání. Pocit z každého dobytého vrcholku byl dobrý, ale ještě lepší pocit byl, když jsme našli traverzovou pěšinu a pahorek obešli.
Krásu a pohodu polonin popsat nedokážu. Vedle klasických luk se někdy objeví jalovcové keříky či kleče. Trasu zpříjemňují a navigaci zjednodušují hraniční kameny z dob První republiky mezi Československem a Polskem. Na každý kilometr jich je několik a na vršku každého patníku je zářez, který ukazuje směrem, kde je další kámen. Dohonil nás párek Čechů mající stejnou trasu (vlastně vůbec první Češi, které jsme cestou potkali). Vyměnili jsme si drby (busy z Užhorodu), jídlo (sůši) a pitivo (vodka s červíky). Obešli jsme Turkul, pod kterým se nachází krásné horské jezero s pitnou vodou. Tam jsme dali relax do tří, naplnili lahve s vodou, která už došla, a rozloučili se s touto hřebenovkou. Vzhledem ke stavu všech mokrých věcí a k uondaným nožičkám jsme se rozhodli to stočit dolů do civilizace. Můj kotník se začal taky silně ozývat a na Černou horu bychom to už stejně dnes nestihli. Kamilův věčný optimismus také získal drobné trhliny, neb výrazy "já ty kopce nesnáším" k jeho slovníku běžně nepatří.
Zpod Turkulu vede pěšina k jedné salaši (je vidět z vršku) a odtud pokračuje lesní cesta až k soutoku říček Hoverla a Brabeněskul. Dál je to do vesnice Luhy v pohodě. Největší problém se ukázal hned na začátku, kdy se cesta ztrácela v třímetrové neprostupné borovicové kleči po které nahoru mířilo postupně několik desítek krav. A ono si zkuste míjet na úzké pěšině krávy či bejka, které jdou pasoucím se tempem velmi zvolna nahoru. Jednou jsme takhle měli přestávku půlhodinku. V lese jsme se ztráceli, ale salaš jsme nakonec našli. U ní jsme si dali kousky chleba a sockovně se tvářili tak, aby nás mohli místní pozvat na teplé jídlo a nejlíp i přespání. Pokud tam někdo byl (z komína se kouřilo), tak se nechytl, ale zato dokonce vysvitlo sluníčko. To fakt moc pomohlo, protože právě nás čekala cesta temným lesem. Sešup to byl brutální a záhul na nohy ještě větší než výstup (však mi to dávali vědět ještě další týden).
Kolem sedmé jsme dorazili na soutok dvou říček, pod kterým je jakási přehrádka a kde blbli vodní myslivci. Dali jsme si pořádnou pauzu na lavičce vedle pramenu s pitnou vodou (upozornění v angličtině). Já vyrazil na koupel do divokých vln. Voda sice měla tak deset stupňů, ale nakonec jsem tam skončil celý a bylo to super. Šli jsme po proudu dál, minuli jsme pěkný vodopád (škoda že jsem si koupel nenechal sem) až jsme došli až ke vstupní bráně do parku. Tady se dá přenocovat (10 hřiven za osobu), ale správce vstupu byl ožralej jak slíva, takže jsme se radši zdekovali a pokračovali ještě 3 kilometry do Luhů. Aspoň jsme se dozvěděli, že by bus z Luhů do Rachivu měl jet v sedm a osm ráno.
Před Luhama bylo ještě pár stanařů a za šera jsme dorazili k prvním barákům. U kapličky, která slouží jako herna dětem, jsme se zeptali, jestli se tu dá sehnat ubytování. Jeden kluk se běžel zeptat domů, a že můžeme přespat u nich. Máma nám ukázala na vejminek. Domlouvali jsme se s ní česky, protože manžel pracuje už deset let v Čechách. Ten když přišel, tak nám navíc ukázal na jejich asi nejlepší místnost s nadýchanými postelemi. Měli to tu hezký a byli fajn. Jen koupání tu maj jen přes poledne v řece. Večer jsme ještě prošli kus vesnice, synek nám ukázal, odkud jezdí busy a prásknul nějaký drby. Já ještě za tmy pokecal s panem domácím o slastech a strastech jeho života. A hlavně o tom, kdy vlastně jedou ty autobusy, protože říkal, že v pět a šest. Takže to je logicky v sedm a osm (ale o tom jsem tu už někde psal).
Výdaje: 21.50 H (100 Kč)
Ubytování: 11.50 H/os (10 za přespání v Luhách; 1.5 poplatek za noc v parku)
Doprava: - (nožky)
Jídlo: - (voda z jezera a pramínků)
Ostatní: 10.00 (poplatek za den v parku 10)