Zakarpatská Ukrajina 2005 (6 - výstup na Hoverlu)
Sobota 23.7.05: Jasiňa - Lažeščina - Kozmenščik - kopce
Ráno svítí slunce a na obloze ani mráček. Dnes má být zahájen výstup do hor. Minimálně se chceme došourat na nejvyšší vrch Ukrajiny - Hoverlu s 2061 metry nad mořem. Optimistická varianta pak počítá, že bychom se plahočili po hřebeni až na Černou horu (asi 30 kilometrů) a odtud pak sešli do vsi Luhy, odkud je to už kousek do Rachivu. Tahle cesta by byla tak na 3 dny pro normálního člověka. Je otázka, co to udělá se zapřísáhlým úředníkem (Kamil) a lékařským lexikonem (já).
Čekáme na Slováky (napsal bych jejich u jména, ale ta Róza ze skla na mě evidentně pracuje, tuším že Michal a Zlata). Hodinu se nic neděje a přicházejí až v deset, resp. v deset podle našich hodinek a v devět podle jejich. Vyrážíme ještě něco nakoupit (sušenky, vodu, sušenky, chleba a sušenky) a nasedáme do slovenské mazdy. Na dálnici to asi jezdí fajn, ale nízký podvozek není tím nejideálnějším pro ukrajinské vedlejší silnice. Jedeme do Lažeščiny a v zatáččce odbočujeme na prašn(iv)ou cestu na Kozmeščik, což je brána do Národního parku. Šůrujeme si to po silnici za pomocí 4 kol a drhnoucího podvozku. Snad Michal cestou zpátky sesbírat všechny kusy výfuku a dalších součástek. Kupodivu jsme se ale dostali až k bráně Kozmenščik (dá se tu i přespat), kde jsme zaparkovali a šli se nechat zkasírovat do budky.
Platí se tu za vše - vstup do parku, den v něm (10), noc v něm (3), schématickou mapičku (10) i za to auto (2/hod), které stojí na dohled od brány. Když jsme jim řekli, že chceme na Černou Horu (pro ně se ta hora jmenuje Pop Ivan, na což bacha, protože jižně pod Rachivem je ještě jedna hora téhož jména), tak nám to vypočetli na 3 dny a 2 noci. Akorát projíždí nějaký žlučovitý pán, že by cizince vzal až ke kempu uprostřed lesů (dalších 6 kilometrů), odkud vede několik tras na Hoverlu. Jeho elán vydržel jen do doby, než uviděl ještě nás dva, že čtyři lidi rozhodně nebere, že veze brambory. Nakonec jede Michal, Zlata a naše batohy s tím, že se potkáme na konečné za hodinu a půl.
Ukrajina
První úsek byl ještě pohodový
Ukrajina
Salaše pod Hoverlou
Pohodová cesta vede podél říčky, občas nás míjí koňské povozy a Lady Niva. Docházíme až na konečnou, je tu kemp, pionýrský tábor a torzo hotelu. Slováky tu ale nevidíme, hledáme docela dlouho, až si všimnu u jedné chajdy našich baťohů. Děda je vyhnal na kopec ať jdou, tak šli. Což je dobře, protože jejich tempo by asi bylo na nás přece jen z jiné dimenze.
Cesta si na nic nehrála. Hned za hotelem začal ostrý výstup. Vedle plahočících turistů si tu občas zapeláší i Zily, takže cesta jsou dvě obrovská koryta. Místo lesů jsou kolem spíše vykácené holiny a předbíhá nás první a poslední skupinka Poláků. Občas se naskytne impozantní výhled na Hoverlu, která má tvar téměř dokonalého kuželu. Nějaký kilometřík v lese a zjeví se louka s několika salašemi. To už smrdí totálním kýčem.
Výš je opět les, který rychle přechází v poloniny (místní vysokohorské louky). Většinou tu chybí přechodové pásmo klečí a les jde hned v louky. Když dosáhneme polonin, začíná to v dáli vypadat, že je tam trošku deštík. K nám se dostal asi za hodinku. A vzal to docela zhurta. Než jsme stačili najít pláštěnku, tak už jsme byli durch. Pokusili jsme se schovat pod stromky, ale vzhledem k tomu, že tu dosahovaly nejvýš tak dvou metrů, moc to nepomohlo. Ještě veselejší to bylo, když déšť vystřídaly kroupy, které nás dost pobily. Z cesty se stal regulérní potok. Dolů běželo několik skupinek, ty pozdější se už rezignovaně plahočily korytem čerstvého potůčku. Tuhle hodinovou přeháňku jsem ale ještě jakž takž zvládl. Dokonce i v botách zůstalo sucho.
Po hodině se déšť i potoky odplavily dál a my jsme mohli pokračovat. Nicméně ztrátu jsme nabrali pořádnou a původní předpoklad, že bychom mohli přenocovat u jezera pod vrchem Turkul (ten je ještě nejméně dvě hodiny za Hoverlou) vzal za své. A i vrchol Hoverly byl docela otázkou. Po zelených loukách jsme mířili výš, míjeli jsme dokonce pasoucí se koně. Poslední živáčci, které jsme zahlédli, byli naši Slováci. Na kopec prý ještě víc než hodinu a půl, což vzhledem k tomu, že se opět blížil déšť, byla zajímavá představa. Zato prý je pod jedním sedlem krytá odpočívárna. Tomu moc nevěříme, protože zatím cokoliv ze vstupného v parku rozhodně neskončilo. Rozloučili jsme se a pokračovali dál nahoru.
Brzy začal opět pořádný slejvák s neprostupnou mlhou. Navíc to toho práskaly blesky, což není na chůzi po hřebeni holé hory úplně to nejideálnější, co si lze asi přát. Naštěstí se dala místy najít červená tečka, která měla pravděpodobně symbolizovat značení. Drápali jsme se výš, i když už ani nevím proč. Na vrchol by to možná vyšlo taktak, ale co bychom dělali pak, to fakt netuším. Na rozdělání stanu to asi nebude, a že by snad přestalo pršet, tomu jsme taky přestali věřit. Jen jsme bezmyšlenkovitě šli dál. Tentokrát už promoklo totálně všechno. V mlze jsme se ztráceli i navzájem, cesta jednou skončila v mlze tak šikovně, že by následoval dvěstěmetrový sešup ze skály. Toho jsme si všimli na poslední chvíli. Ale zakopl jsem i o rouru, ze které vytékal pramen vody, tak jsme aspoň naplnili vyschlé petky.
Ukrajina
Vyloupnuvší se chaloupka, která nás zachránila
Ukrajina
Vevntiř bylo trošku těsno, kor když tam postavíte stan
Když v tom se trochu rozhrnuly mraky, a z nich se vyloupla chaloupka jak z pohádky. Střecha nad hlavou by měla teď cenu zlata. Přes jalovčí jsme se k ní doplazili. Byla volně přístupná a vevnitř hlavně nikdo nebyl. Velikost tak 3 krát 4 metry, v rohu zborcená kamna a stůl. Ale hlavně že byla ta střecha. Postupně jsme po hřebících rozvěsili zmoklé věci. Batoh pod tlaky vody také podlehl a většina mých věcí si dopřála karpatský deštík na vlastní bavlnu. Pojedli jsme a pokusili se rozdělat oheň. Výsledkem bylo, že jsme se na hodinku zabavili, ale pořádně nechytl ani papír.
Když už nehrozilo, že by někdo přišel, tak jsme aspoň zkusili rozbalit nově koupený stan uvnitř chatky. Než jsem pochopil všechny vychytávky, tak uplynula další hodina. To by fakt bylo zajímavé stavět venku při dešti. Možná to vypadá jako magořina stavět stan v této minichatce, ale aspoň jsme neleželi na vlhké dřevěné podlaze a snad v něm bylo o fous tepleji, a to se sakra cenilo. V noci se do mě dala zima (z ponožek nezůstala suchá ani jedna, a dolní část spacáku taky utrpěla nějakou tu loužičku). Neusnul jsem pěkně dlouho, navíc noční výlety do deště na záchod bych si taky mohl odpustit.
Výdaje: 24.50 H (120 Kč)
Ubytování: 1.50 H/os (poplatek za stan v parku)
Doprava: - (mazda a nožky)
Jídlo: 8.00 H (místní slaná minerálka 1.8; chleba 1; čokoláda 3; perník 0.8; sůši 1.4)
Ostatní: 15.00 (vstup do parku 10; mapa hor *10)