Metrem na letiště v Portu je to přímo a rychle. Další let zpátky do Španělska je tentokráte za euro. Pití nemám, tak kupuju v duty free nějakou tu flašku portského, které se tu cenově vyrovnává skoro vodě. Letím do ryanairské Barcelony, což je v praxi město Girona, které má s Barcelonou společné maximálně polohu v Katalánsku. Po dvou hodinách a 12 eurech se tam dá dorazit. Nicméně by byla škoda Gironu přeskočit, je to fajn městečko, Costa Brava kousek a do Barcelony je to přes Gironu o třetinu levnější.
Centrem Girony protéká řeka Onyar s fešným nábřežím. Je plná křivolakých uliček. Městu vévodí nevídaná katedrála Panny Marie, která vypadá jak z plánů Kocourkovských. Po úvodních velkých očích ji postupně po prvních metrech zmenšovali, tu ubrali věž, tu nestačili udělat fasádu a zůstala vlastně jen neforemná kamenná bílá krychle s jednou menší tlustou věží a špetkou ornamentů na čelní fasádě. Ale všechno má své důvody a dá se to dlouze okecat i jako největší jednolodní katedrála na světě (ad wiki). Staré město se dá vychutnat i procházkou po hradbách. Pod nimi je několik zahrad, kde si dávám k obědu tatranku a portské. Obligátní nákup sušenek, ovoce a vody a jde se na vlak do Barcelony, jedoucích v půlhodinových intervalech a zastavujících na všech barcelonských nádražích.
Hostel v Barceloně se objednal přes Hostelworld čistě podle ceny (10 éček na Barču je slušný), i když název Grafitti nevěštil nic moc. Horší ale bylo, že po objednání první noci, druhá nebyla ve stejném pokoji a až poté se zjistilo, že zbývá jen female room. Né, že by to vadilo mně, ale jiným asi jo. No mohlo se to pořešit různě, ale já jsem zvolil ústup do samého centra Barcelony na Rambla v rezidenci Windsor a ještě si pořídil ménělůžkový dorm, abych si užil luxus. Pche. Grafitti sice neměl ani vývěsní štít, ale od nádraží a hlavně Gaudího katedrály (která byla hlavním cílem) kousek. Dvacetilůžkový dorm byl tak velký, že se v tom lidi raz dva ztratili a ještě veliké terasy, kde se pak v noci dojíždělo portské (se těch 20 % alkoholu nezdá). Jen ta obsazenost tu byla krapet jiná, místo mladých roštěnek mířících do víru nočního života osoby poněkud méně standardních tvarů a polští turisté.
Večer se vyrazilo k Sagradě Familie na kochačku touhle fantastickou stavbou. Ráno mě čeká ještě prohlídka zevnitř. Následuje grilované kuřátko s hranolemi, další noční focení katedrály a kutě.
Noc: Hostel Grafitti (20-dorm, nic moc, ale stačilo v pohodě a byl tu klídek, 10€)
Doprava: metro na letiště v Portu 1.95, bus z letiště do Girony 2.3, vlak Girona-Barcelona 6.2, let Porto-Girona 1 /
Žvanec: véča-grilované kuře a hranole 4.5, nákup-sůši 1, voda 0.3, nektarinky a broskve po 0.20, portské Croft 5.90 /
Celkem 32.80 €
Samozřejmě den a ždibec je na Barcelonu zoufale málo, kor když to ještě předělím hostelovým přesunem. No stejně bych to asi prospal. Kupuju celodenní lístek na metro a sjedu jednu stanici zpátky k Sagradě na otevření. V devět je tu jen asi 10 lidí, tak vnitřek má člověk na chvíli pro sebe. Vstup je za 11 eur a každoročně se zvyšuje. Za 13 se pak dá chytit na combo lístek platící i do parku Guel (který je zdarma), respektive do tamního Gaudího muzea (což bylo o ničem - 5 místností a tam asi čtyři možná zajímavé židle). Dál je to pak ještě pětieurovka za audioprůvodce a jediný smysluplný poplatek 2.5 eur za vstup na věž. Popravdě v útrobách kromě lešení a dělníků není mnoho. Přístupné je jedno křídlo, ale kromě zajímavě dělaného stropu se stromovitě-gotickými podpěrami nic moc vidno.
V podzemí je aspoň muzeum katedrály, kde se čas za ty prachy dá zabít - hodně čtení, nějaké kousky katedrály, fotky a plány katedrály. No pěkně si na ní ještě máknou. V současnosti jsou odhadem v polovině, a to na ní dřou od roku 1882. V roce 1926, kdy Gaudího přejela tramvaj, byla postavena jen jedna strana s věžemi. Dnes mají postavené dvě průčelí. Úžasně vymodelovaná východní strana Narození páně (Zrození) se udělala ještě za Gaudího. Vypadá jak ohromné sousoší pokapané voskem. Od 50. let se dělá protilehlé průčelí Umučení Ježíše Krista (Hněv), je dost strohé a kostkovité a všechny sochy jsou hranoloidní asi jako Mahulena Bočanová. Z této strany už vlastně chybí jenom jedna drobná část. Balónkovité jižní průčelí pojmenované Sláva se teprve začíná budovat. Dnes má katedrála 8 vysokých stometrových věží. Ty však mají být strčeny do kapsy 170metrovou věží Syna matky boží. Dohromady věží bude osmnáct - 12 na průčelích představuje 12 apoštolů, další pak 4 evangelisty a Pannu Marii a Jéžiše.
Vyjel jsem výtahem do jedné z věží, odkud byl super výhled na všechny kouty Barcelony rozplizlé mezi hory a moře. Dá se přejít do vedlejší věže a dolů pak pěšky. O hodinky později už se na výtah fronta točí víc než gaudího schodiště. Já domáčknu tak dvoustou fotku katedrály a jedu zpátky do Graffiti pro věci. Přesouvám se do Rambla hostelu, který leží na nejvýstavnější barcelonské třídě. Bohužel to je asi tak všechno dobré, co se dá říci. Místnůstka pro osm lidí by snad neprošla ani jako thajské vězení. A to ještě moje horní pryčna byla tak vachrlatá, že nebylo vyloučené, že s ní skončím o patro níž na Američance.
Checkin je striktně v jednu, tak jsem očíhl aspoň okolní baráky, kde Gaudí postavil mimojiné i své dva nejznámější městské domy (barevný Casa Batlló a šedý blok nájemních domů La Perera). Dost bylo baráků a jedu metrem a autobusem na zelený vršek Montjuic s pevností a vojenským muzeem. Cestou dolů to beru přes Olympijský stadión a další olympijské stavby kolem. Olympijský bazén sice funguje normálně, ale fontánky Evropského náměstí mezi stadióny jsou už jen líhní zelené břečky. Pod kopcem se ještě dere na světlo pompéznosti Národní palác a Plaza Espanya s dvěma cihlovými věžemi.
Další Gaudího záležitost je v parku Guëll, kam se z metra dostávám autobusem asi tak za trojnásobek času pěší túrky. Tady se Gaudí začal zabývat zahradní architekturou a některá umělecká díla se zdají přírodnější než příroda (tak praví průvodce). Hlavní bránu obklopují dvě chaloupky z rozlámaných kachlíků, nad nimi schodiště s maskotem parku - kachlíkovým ještěrem. Dál je sloupová síň a nad ní náměstí s ohromnou lavičkou. Vedle toho je tu pár chodbiček se sloupovím a další komunikační vychytávky. Celkově to naštěstí není tak velké, ale při 36°C ve stínu se i to málo zdá dost.
A pak je tu to Gaudího muzeum (samostatně vstup za 5 juro). Barák on ani nestavěl, ač v něm bydlel, a kromě jedné věžičky a těch navržených židlí a skříně tam zajímavého není nic. Jenom prostě místo, kde žil.
Organizačně příliš nevychytaný nápad byl zajet se číhnout na stadión FC Barcelony na Nou Camp. Cesta trvá dlouho, kor když se vystoupí blbě a přímý bus k tomu nejede. Aspoň se člověk podíval do jiné čtvrti. Stadion akorát zavíral, tak se viděla jedna strana železobetonového monstra. No. Po setmění se konečně dorazilo na pláže, kde jsem se poprvé a naposled na této cestě vycachtal v moři. A v půljedenáctý už jsem měl moře jen pro sebe.
Na hotelu jsem pak ještě dojel zásoby portského při pokecu s Američankou Kate. Zatímco jinde, když jsem se vracel v jedenáct, už jsem ostatní budil, tady se v tuhle dobu teprve vyráželo do varu a jít spát v jednu tu byla velká exotina. To samý při checkoutu v jedenáct dopoledne, kdy ostatních sedm v kobce vesele chrupkalo.
Noc: Rambla Hostel (8lůžkový dorm, 15.90€)
Doprava: celodenní lístek na městskou 5.80 /
Žvanec: véča-pečená bageta 3, sprite 0.75 atd. /
Ostatní: vstup Sagrada Familia + muzeum 13, vstup na věž Sagrady Familie 2.50 /
Celkem 41€
Po erární snídani jsem se prošel hlavním barcelonským bulvárem La Rambla. Od Placa Catalunya je pod alejí k vidění snad vše, co k barcelonskému životu patří od artistů po stovky kaváren a včetně řádného množství živých soch. Bohužel dolů ke Kolumbovu monumentu u moře jsem se ani nestačil dostat. Holt příště, i týden by byl na Barcelonu taktak, ale je za rohem a za pár babek přímými linkami, tak nějaký prodloužený víkend visí v následujících letech určitě ve vzduchu.
Teď už jen zpátky na pokoj, dojet na autobusák Sants (jedno nástupiště ukryté za rohem vlakového nádraží) a na další "barcelonské" letiště Reus. S Barcelonou má Reus společného ještě méně, je asi 120 kilometrů od ní a po dálnici cesta vyjde na 2 hodiny. Kromě Ryanairu sem nelítá už nic, ale letiště samo není aspoň žádný aušus. Navíc je nedaleko krásné přímořské Tarragony a pobřeží vůbec. Původně se i počítalo, že se nejdřív ráno vyrazí do Tarragony a z ní už na letiště pár busů jezdí. Nakonec přednost dostala ranní Barcelona a spánek (ten totiž nedostane přednost tuhle noc). Z Barcelony sem jede asi jen 5 autobusů denně (nicméně vázané na konkrétní odlety, společnost Igualdia(?), 12 € (zpáteční 21) a dokážou být pěkně natřísknuté jako tento).
Pořádný hicák se dal určitě zabít líp než trávit po poledni tři hodiny na letišti. Tentokrát bylo letadlo poloprázdné, ale aby snad neměli cestující pocit volnosti a všichni místa u okýnka (a měli důvod si platit za vybraná místa i příště), první a poslední řady se zakázaly obsadit kvůli rovnováze či co, tak se i v poloprázdném letadle můžeme pěkně mačkat. Krásný byl přelet Pyrenejí a hned potom se mohlo zase usnout.
Stačí hodinka a člověk je zas v jiném světě. Teplota níž tak o 30 stupňů, neomylně prší a jihoanglické letiště v Bournemouthu pomalu překonává i to phonsavanské v Laosu. Arrival hall v unimobuňkách je novum. Než se v klídku vysoukám z letadla a vsoukám do anglické verze róby, ostatní jsou z unimobuňky pryč a na mě čeká zřízenec, aby za mnou mohl zamknout letiště. Letět odsud mám asi za 4 hodiny, tak projdu okolí, které skrz dešťové mraky osvítilo na chvíli i slunce. Jinak Bournemouth je prý docela pěkný město, ale hlavně je to ideální základna na nedaleké Salisbury a hlavně Stonehenge. To jsem ale při kupování dalších letenek nevěděl. Pár kýčovitých foteček a další čekání v odletové hale, která je tentokrát alespoň v hangáru. Nicméně čím menší hala, tím větší fronty. Nejprve na checkin (to se mě ještě netýká), pak nepochopitelná na nějaké razítko, poté další na zkontrolování pasu, fronta na rentgen (kde to svlíkání už fakt přehánějí, tak se pro formu trošku rafnu) a zbytek času strávím ve frontě na nástup do letadla, který se protahoval až do půlhodinového zpoždění. Tenhle let byl druhý nejdražší a koštoval celou libru, takže o 10 % víc než u těch eurových. Škandální.
Noc: Edinburghské letiště
Doprava: metro v Barceloně 1.35€, bus Barcelona - Reus airport 12€; let Reus-Bournemouth 1€, let Bournemouth - Edinburgh 1L /
Žvanec: cola 2.5, snídaně v hostelu / Celkem 15.80€
BARCELONA
Je hlavním městem Katalánska. Leží na pobřeží Středozemního moře.
Po Madridu je druhým největším španělským městem (1,5 milionu obyvatel, v aglomeraci téměř 3 miliony).
Historie: byla založena jako římská kolonie Barcino za vlády císaře Augusta.
Za Vizigótů i Arabů, kteří ji obsadili v roce 713, byla vcelku skromným městem.
Frankové vytlačili Araby a vytvořili z Pyrenejí nárazníkovou zónu známou jako Hispánská marka, do níž patřila i Barcelona.
Konec 18. století a století 19. přineslo nový ekonomický rozvoj. Za Frankovy éry
se zakázalo užívání katalánštiny a opozice se do roku 1950 vyžívala v poklidných masových protestech a stávkách.
V roce 1978 vyšla Ústava vstříc katalánskému nacionalismu a vytvořila autonomní oblast Katalánsko s hlavním městem Barcelona.
Gaudí:
naprosto osobité a originální ztvárnění Gaudího staveb mísí secesi, modernismus, motivy z živé přírody,
a výrazné barvy. Antonio Gaudí, především díky svému mecenáši panu Güellovi, realizoval po
městě celou řadu staveb, z nichž je několik zapsáno i do seznamu světového dědictví UNESCO.
Pro úplný výčet si kdyžtak vygooglujte: Fanals Pl. Reial (1878–9), Casa Vicens (1878–85),
Finca Güell (1884–7),
Teresines (1888–90), Palau Güell (1886–91), Sagrada Família (1884–1926), Bellesguard (1900–02),
Casa Calvet (1898–1904), Casa Battló (1904–06), Parc Güell (1900–14), Casa Mila – La Pedrera (1906–10),
Colonia Güell (1898–1915)
Popisy památek najdete např na orbion.cz
Sagrada Família
(Zdroj: Martina Němcová - superstudent.cz)
Historie chrámu začíná v roce 1881, roce oslav milénia Monserratu, kdy Asociace následovníků svatého Josefa
začala plánovat chrám zasvěcený Svaté rodině. Položení prvního stavebního kamene následovalo 19. března 1882.
Původním architektem měl být Francesco de Paula Villar s plány ve smyslu jihoevropské gotiky.
Villar se brzy rozešel ve svých názorech s kuratoriem. Poté pověřili Antoniho Gaudího.
Chrám Sagrada Família navrhl Gaudí jako dramatickou vertikální stavbu famózních rozměrů.
Gaudího "kamenná kniha", jak sám tuto stavbu označoval, měla být skutečně "čitelná"
a architekt do ní vložil vše, co celý život postupně zkoušel. Původně nebyla Sagrada stavěna
podle dokonalého a předem stanoveného plánu. Gaudí vyhotovil několik náčrtků, modelů a postupně budoval
dílo. Za chodu měnil, vymýšlel a doplňoval.
Gaudího dokumentace byla za občanské války zničena. Dnešní stavba Sagrada Família
je tak výsledkem kompilace z různě dostupných materiálů.
Sagrada Família je navržena jako bazilika,
ale podobnost s čímkoliv jiným neexistuje - pětice lodí je doplněna trojicí příčných lodí,
interiér je dlouhý 90 metrů, příčné lodi jsou 60 metrů široké, hlavní chrámová loď měří 15 metrů.
Tři venkovní fasády nesou symbolické pojmenování a jsou skutečnou pastvou pro oči, studovat je můžete hodiny
- Zrození (východní), Hněv (západní) a Sláva (jižní). Každá z fasád je doplněna čtveřicí zvonových věží.
Největším monumentem má být centrální dóm s plánovanou výškou 170 metrů, reprezentující Ježíše Krista.
Ten doplňuje další čtveřice dómů, symbolizujících evangelisty. Sagrada Familía neboli katedrála chudých
měla a má být vybudována výhradně z darů. Ještě roku 1886 si Gaudí myslel, že ji dostaví za 10 let.
Roku 1885 začal Gaudí stavět apsidu ve zjednodušeném stylu pozdní gotiky a roku 1893 ji obohatil
vysokými fialámi s přírodním dekorem. Mezitím přistoupil ke stavbě fasády jižní chrámové lodi.
Základní gotická dispozice průčelí se ztrácí pod velkou sochařskou výzdobou, která má nejen motivy
odvozené ze světa fauny a flóry, ale i zcela neobvyklé tvary Gaudího představivosti - skaliska, zelené keramické stromy oživené bílými porcelánovými holuby,
oblaky z kamene nebo průsvitného skla, zrcadlové stalaktity, hvězdy a souhvězdí.
Čtyři vysoké věže postavil Gaudí v pozdějších letech.
Zatím bylo vybudováno pouze východní průčelí zasvěcené narození Krista,
a proto má světlou barvu. Západní průčelí je zasvěceno Kristově smrti, a tak má tmavou barvu.
Dnešní Sagrada je polovinou celé stavby. Na projektování se mohutně podílejí počítače
- výpočty statiky, kontrola kvality kamene a stavební práce. Všechny práce pokračují jenom díky dotacím a darům.
Gaudí potřeboval 50 let na vystavění jedné z fasád a zdí chrámu, dalších dvacet let zdržení
měla na svědomí Občanská válka ve Španělsku.
Následovníci Gaudího poté potřebovali nových 20 let na vystavění fasády, která Občanskou válkou vzala za své.
Park Güell
(Zdroj: sanquis.cz) Severně od čtvrti Grácia se rozkládá příjemný monument ztroskotaného
snu pánů Güella a Gaudího z let 1900 až 1914 - park Güell.
Plánované exkluzivní zahradní město šedesáti rodinných rezidencí ve stylu anglických
zahradních měst pro nezájem klientů skončila pouze vybudováním větší části infrastruktury
a zařízení pro budoucí zástavbu.
Nicméně výsledkem je barevný svět podivuhodných tvarů,
který denně přitahuje tisíce turistů.
Park se stal vlastnictvím města v roce 1923.
Dva pavilony u hlavní brány, vrátnice a budova správy, ukončují zeď, která park obklopuje.
Střechy kamenných budov, provedené ve formě katalánské klenby z naplocho položených cihel,
jsou pokryty mozaikami z keramických úlomků zvaných trencadís. Na vrcholku věžičky
září Gaudího typický čtyřhranný kříž. Mozaiky nalézají na projektech Gaudího hojné uplatnění.
Gaudí také velmi miloval umělecké kovářství; jeho návrhy v kujném železe byly originální.
Velký drak či ještěrka na grandiózním hlavním schodišti je nejfotografovanější symbol parku.
Zároveň slouží jako chrlič přebytečné dešťové užitkové vody odtékající z cisterny
zakopané pod halou dórských sloupů. Hala občas slouží jako přístřešek hudebníkům
hrajícím na flétnu, housle či kytaru. Sloupy podpírají terasu s prolamovanou balustrádou,
která kromě skvělého rozhledu umožňuje sběr dešťové vody, jež odtéká dutinami podpůrných
sloupů do cisterny v podzemí.
Parkem se proplétá systém komunikací, pěšinek, cest, silnic, viaduktů, bran, schodišť
a visutých konstrukcí.
GIRONA
Girona je to katalánsky, Gerona španělsky.
Leží na soutoku řek Ter a Onyar.
Má 90 tisíc obyvatel.
Nebudeme opakovat již napsané a hodíme sem
odkaz na reportáž z města
na ihnedu.