Chruščovova éra v Sovětském svazu a s ní spjaté odhalení zločinů stalinismu vedlo k jistému uvolnění i v Československu. Tento trend pokračoval i po roce 1964, kdy Chruščova nahradil Brežněv. Liberálnější postup československých komunistů vedl k celkovému uvolnění a vyvrcholil 5. ledna 1968 volbou Slováka Alexandra Dubčeka do čela komunistické strany Československa na místo odvolaného Antonína Novotného, jehož na postu prezidenta vystřídal koncem března Ludvík Svoboda. Za následného nadšení obyvatelstva se zrodil záměr uskutečnit specifický československý model "socialismu s lidskou tváří", počítající s postupnými reformami v politické a hospodářské oblasti. Toto období je označováno jako tzv. Pražské jaro.
Období Pražského jara trvalo pouze do 21. srpna 1968, kdy Československo, pod záminkou ochrany socialismu, obsadily armády pěti zemí Varšavské smlouvy - Sovětského svazu a Německé demokratické republiky, Polska, Maďarska, Bulharska. V příštích měsících došlo stejně jako po únoru 1948 k vlně emigrace, podle odhadů opustilo svou vlast okolo 700tisíc občanů.
Jediným zachovaným výsledkem krátkého demokratizačního procesu byl zákon o federativním uspořádání Československa (zřízení České republiky a Slovenské republiky), podepsaný 30. října 1968 v Bratislavě. Centralistický způsob řízení státu se však nezměnil.
Po odvolání Alexandra Dubčeka z funkce nejvyššího představitele komunistické strany Československa v dubnu 1969, což bylo v přímé souvislosti se sebeupálením Jana Palacha a Jana Zajíce, studentů protestujících proti sovětské okupaci, a antisovětských březnových demonstrací. Následovalo mnohaleté období tzv. normalizace, které v představách KSČ mělo společnost zklidnit - "stabilizovat" společenskou situaci. Pro začátek tohoto období bylo charakteristické zahájení čistek v samotné KSČ (vylučování členů nesouhlasících s obsazením) a vyhazování nesocialisticky smýšlejících, nepohodlných lidí ze zaměstnání a perzekuce jejich rodin.
V čele komunistické strany stanul s podporou Moskvy Slovák Gustav Husák, který zastával od roku 1975 i prezidentský úřad. Umělým materiálním zvýšením životní úrovně se komunistům podařilo zajistit politický klid, současně však metoda centrálně plánovaného hospodářského růstu vedla k ekologické devastaci země. Pro období normalizace je také charakteristický i celkový morální úpadek společnosti. Protestujících několik stovek disidentů, různorodých odpůrců režimu odvolávajících se na lidská práva, sdružených většinou v organizaci Charta 77 (mezi prvními mluvčími byl dramatik Václav Havel), komunistická moc šikanovala a rozpoutala proti nim nechutné veřejné kampaně, někteří z nich skončili i na několik let ve vězení a nebo v emigraci.