• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

SEMINÁRKY

7. Fiskální politika, deficity a vládní dluh

Státní rozpočet

Rozpočet- soustava veřejných rozpočtů, které představují tvorbu a použití centralizovaných peněžních fondů vládou včetně veřejné správy na místních úrovních (municipality) za určité období (fiskální rok). Může zahrnovat:federální rozpočet, rozpočty států (republik), místní rozpočty, veřejně spravované fondy stojící mimo centrální nebo místní rozpočty (fondy zdravotních pojišťoven).

Graf 7-1: Rozpočtové příjmy

Rozpočtové výdaje
1) transferové platby domácnostem
2) vládní nákupy v podobě financování běžných i investičních výdajů ve školství, zdravotnictví, sociálních službách, kultuře, státní správě, komunikacích a infrastruktuře, obraně a bezpečnosti
3) transferové platby podnikům v podobě subvencí
4) vyplacený úrok (anuity) z veřejného dluhu

Saldo rozpočtu
1) Aktivní: příjmy > výdaje = rozpočtový přebytek
2) Pasivní: příjmy < výdaje = rozpočtový deficit

Rozpočtový deficit je financován výpůjčkami zpravidla v podobě dluhopisů vlád. Tyto dluhopisy jsou nakupovány domácími subjekty (domácí dluh) nebo zahraničními (zahraniční dluh).

Veřejný dluh - je vyjadřován jako celkový dluh (bez odečtení pohledávek). Může vzniknout deficitem státního rozpočtu, či několika deficity (včetně deficitů měst a obcí).

Nástroje fiskální politiky

Rozlišujeme jednorázová záměrná opatření (diskrétní) a vestavění (automatické) stabilizátory.

1. Záměrná (diskrétní) opatření - diskreční politika
Jednorázová rozhodnutí příslušných orgánů o změně daňových sazeb, změně ve struktuře výdajů státního rozpočtu, změně ve výši jednotlivých položek rozpočtových výdajů.

2. Vestavěné stabilizátory
Po svém zavedení působí v hospodářství automaticky a nevyžadují žádná další rozhodnutí státních orgánů. Instalují se, aby napomáhaly trhu zajistit efektivní využití výrobních zdrojů tak, aby skutečně vyrobený produkt se co nejméně odchyloval od potencionálního produktu.
- progresivní daň z příjmu
- pojištění v nezaměstnanosti
- státní výkup zemědělských přebytků
- subvence k cenám zemědělské produkce

Fiskální deficity

Dvě základní otázky: jaká je struktura deficitu a jaké má dopady na ekonomiku.

Podle způsobu vzniku rozlišujeme stabilní, strukturální a cyklický deficit:
Skutečný deficit - zaznamenává výdaje, příjmy a deficity v daném období.
Strukturální deficit (cyklicky očištěný deficit) - deficit očištěný o vliv hospodářského cyklu. Představuje vlastně odhad určitého ryzího a vládou zamýšleného deficitu.
Cyklický deficit(rozdíl mezi skutečným a strukturálním deficitem) - odráží autonomní změny ve výši daní a rozpočtových výdajů, ke kterým dochází v souvislosti s cyklickými výkyvy reálného produktu.
Cyklicky vyrovnaný rozpočet (švédský model rozpočtu) - přebytek státního rozpočtu vzniklý ve fázi konjunktury se používá pro krytí rozpočtového schodku vzniklého za krize.

Ke srovnání výše rozpočtů a jejich sald jsou používány relativní ukazatele:
1) poměr výdajů rozpočtu k HDP - bývá používán k vyjádření míry vládní intervence
2) poměr záporného salda rozpočtu k HDP - je např. Maastrichtským kritériem v EU (max 3 % HDP)
3) podíl veřejného dluhu na HDP (dluh/HDP).

Kombinace monetární a fiskální politiky

Měnová a fiskální politika provádějí makroekonomickou regulaci současně, jde tedy o jejich kombinaci.

1. Makroekonomická regulace je zaměřena na řízení agregátní poptávky, a to její stimulaci (expanzivní politika) nebo omezování (restriktivní politika).
a) expanzivní - preferuje se fiskální expanze (zvyšují se výdaje, nebo snižují daně). Účinnost může být zesílena expanzivní měnovou politikou, přičemž je minimalizován efekt vytěsňování. 
b) v případě fiskální restrikce a poklesu úrokové sazby by restriktivní měnová politika tento pokles brzdila. Potřeba přizpůsobení měnové politiky danému typu fiskální politiky.

2. Ovlivňování struktury produktu - východiskem je předpoklad, že měnová politika stimuluje výdaje citlivé na úrokovou sazbu, zejména soukromé investiční výdaje.
- např. expanzivní měnová politika spolu s restriktivní fiskální politikou umožní pokles úrokové sazby a tím i růst soukromých investičních výdajů
- expanzivní fiskální politika v podobě růstu transferových plateb domácnostem spolu s měnovou restrikcí (pokles úrokových sazeb) umožní zvýšení podílu spotřebních výdajů domácností při poklesu soukromých investičních výdajů

Vliv daní a vládních výdajů na ekonomickou aktivitu

Musíme rozlišovat základní cíle fiskální politiky:
1) expanzivní - snížení čistých daní, zvýšení vládních nákupů
2) restriktivní - zvýšení čistých daní, snížení vládních nákupů

Vliv daní a vládních výdajů má velký vliv na ekonomickou aktivitu, a to jak na straně agregátní nabídky tak poptávky.

Vliv snížení daní
Zde je vliv jak na poptávku (dochází k zvětšení disponibilního důchodu - budou zvýšeny i výdaje na spotřebu) tak nabídku (podnítí více podnikat a pracovat - jsou menší náklady = větší čisté zisky). Je zde pomyslná hranice, kdy lidé se cítí již tak bohatí, že místo práce volí více volného času.

Daňová reforma vyvolá posun na obou stranách tržního mechanismu.
Pokles daní vyvolá dva procesy:
1) Část nových příjmů bude použita na spotřebu, část na úspory (nejsou součástí agregátní poptávky).
2) Dodatečné příjmy domácností nebo firem, které jsou vyvolány snížením daní, a které se přemění v investiční nebo spotřební výdaje mají multiplikační efekt.

Čisté daně i státní nákup působí na agregátní poptávku - mají multiplikační efekt, ale s jiným účinkem. Multiplikační účinek snížení daní má menší účinek než multiplikační efekt státních výdajů.

Výdajový multiplikátor (k3) uvažuje již s třetím sektorem - státem (r = míra zdanění). Udává, kolikrát se zvýší produkt, jestliže se investiční a státní výdaje (společně) zvýší o jednotku.

Při stanovení výše daní se musí uvažovat i o velikosti výnosu. Existuje hranice, při které již s dalším zdaněním výnosy klesají. Tím se zabývá Lafferova křivka.

Graf 7-2: Lafferova křivka

Vliv vládních výdajů:
Vlivem růstu vládních výdajů roste i agregátní poptávka, nikoliv však ve stejném, ale ve větším rozsahu. Příčinou je multiplikační efekt rozpočtových výdajů. Udává, o kolik se zvýší produkt, jestliže se státní nákupy výrobků a služeb zvýší o 1 korunu. Je shodný s investičním multiplikátorem k2.

Fiskální politika

Keynesiánská expanzivní fiskální politika: - hlavní cíl je usměrňování produktu, zaměstnanosti, cenové hladiny, atd.

Graf 7-3: Keynesiánská expanzivní fiskální politika

Výchozí situace se vyznačovala nízkým produktem a vysokou nezaměstnaností. Vláda tuto situaci stimulovala využitím naakumulovaných nevyužitých úspor, tím doplnila nedostatečnou agregátní poptávku

Graf 7-4: Dlouhodobý efekt fiskální expanze

V případě střídání dlouhodobé expanzivní nebo restriktivní fiskální politiky (STOP and GO) projevující se pouze ve změnách agregátní poptávky by došlo k neustálému navracení zaměstnanosti na úroveň plné zaměstnanosti a navracení produktu na úroveň potenciálního produktu, výsledkem by byly pouze změny cenové hladiny.

Některé další důsledky fiskální politiky:
1) Alternativním zdrojem financování rozpočtového deficitu je růst peněžní zásoby tím, že centrální banka na otevřeném trhu nakupuje vládní cenné papíry, emitované vládou, pro krytí potřeb zmíněné fiskální expanze. Dochází k monetizaci rozpočtového deficitu.

2) Značnou nejistotu v účincích fiskální politiky způsobují časová zpoždění - jde zejména o výrazné vnitřní zpoždění účinků diskreční expanzivní politiky.

3) Efekt vytěsňování (vytlačování) - růst produktu v důsledku fiskální expanze je doprovázen protichůdným pohybem, tedy část výdajů je vytěsněna růstem úrokové sazby. Dochází přitom ke změně struktury produktu (např. roste podíl vládních výdajů na vrub podílu soukromých investičních výdajů, což má dopad na ekonomický růst).

4) Dalším problémem (hlavně keynesiánské fiskální politiky) je, že stimulační vliv této politiky na zaměstnanost a produkt je obvykle doprovázen rozpočtovým deficitem a rostoucím veřejným dluhem. Současná expanze vytváří dluh vůči budoucím možnostem výdajové politiky.

Ekonomické důsledky vládního dluhu

Základními tři důsledky vládního dluhu:
1) potřeba obsluhovat veřejný dluh
2) ztráty efektivnosti zdanění způsobené placením úroků a jistin (anuit)
3) nahrazování kapitálu veřejným dluhem - když lidé drží raději aktiva založená na veřejném dluhu než na kapitálu.

Vnější a vnitřní dluh
Vnitřní dluh země vůči svým vlastním občanům - nepředstavuje žádné těžké břemeno (existují ovšem hranice úvěrového zatížení ekonomiky).
Vnější dluh - země dluží cizincům, břemeno dluhové služby (anuit) z vnějšího dluhu představuje snížení spotřebních možností země. Splácení vnějšího dluhu vyžaduje vývozní přebytek, což je pro některé země velice těžké.

ad2) Ztráty efektivnosti ze zdanění
Vnitřní dluh vyžaduje úrokové platby držitelům obligací, což zvyšuje daně. Ale i tehdy jsou-li zdaněni stejní lidé a platí-li v průměru totéž množství, které dostávají v podobě úroků, budou stále existovat deformační vlivy na pobídky, které jsou nevyhnutelně spojené s jakýmikoli daněmi. To je příčinou snah o minimalizaci zdanění.

ad3) Nahrazování kapitálu veřejným dluhem
(když lidé drží raději aktiva založená na veřejném dluhu než na kapitálu) Nejvážnějším důsledkem velkého veřejného dluhu je, že vytlačuje ze zdrojů bohatství národa kapitál. Soukromý kapitál může být nahrazován vládním dluhem jako zdrojem úrokových výnosů.

Graf 7-5: Důsledky vládního dluhu

Na grafech je uvedena nabídka kapitálu S a poptávka po kapitálu D. Státním dluhem (obligace) je sníženo množství kapitálu potřebné pro podniky. (Pokleslo množství kapitálu a zvýšila se úroková sazba.)