• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

SEMINÁRKY

11. Inflace a protiinflační politika

Inflace a její měření. Stupně inflace podle její závažnosti. Důsledky a náklady inflace. Anticipovaná a neanticipovaná inflace. Příčiny inflace. Inflační spirála. Inflace tažená poptávkou, inflace tlačená náklady. Phillipsova křivka, setrvačná inflace. Možnosti protiinflační politiky.

Inflace a její měření

Míra inflace
je definována jako míra změny cenové hladiny. K inflaci dochází, roste-li celková cenová hladina.

Cenová hladina
představuje průměrnou úroveň cen určitého souboru statků v běžném období ve srovnání s cenami určitého vybraného základního období.

Vývoj cenové hladiny - sleduje se tempo růstu cenové hladiny = míra inflace.

Nejčastěji používanými indexy k vyjádření všeobecné cenové hladiny jsou:
1) Index spotřebitelských cen (CPI)
Cenová hladina vyjádřena jako průměrná úroveň cen souboru (koše) spotřebních výrobků a služeb, spotřebovaných průměrnou domácností. Každý reprezentant má v uvedeném koši svou váhu, určenou podílem výdajů na daný statek. Jsou zde problémy, že časem se faktické výdaje domácností odchylují od vah použitých v indexu - může dojít ke skryté inflaci.

2) Index cen výrobců (PPI)
PPI bývá specifikován pro různá odvětví a obory jako index cen průmyslových výrobců. Koše obsahují příslušné výrobky a služby (suroviny, polotovary). Pracuje stejně jako CPI s fixními vahami, a to dle struktury tržeb. Všeobecně se uznává, že vývoj PPI signalizuje nadcházející změny v CPI.

3) Deflátor HDP (HNP)
Košem jsou v tomto případě všechny statky, obsažené v daném ukazateli produktu a vahami je podíl daného statku v produktu. 

Rozdíl mezi CPI a deflátorem HDP spočívá
a) v deflátoru HDP je zahrnuta mnohem širší skupina statků
b) koš statků v deflátoru HDP se každý rok mění, CPI je stejný
c) CPI zahrnuje i ceny importovaných statků, kdežto deflátor jen ceny statků vyráběných v dané ekonomice

Dochází-li ve zkoumaném období k poklesu cenové hladiny, jde o deflaci. Deflace je vzácným jevem.
Častější je pokles (decelerace) míry inflace, klesající procentní přírůstky cenové hladiny = desinflace.
Nevyrovnaná inflace - ceny jednotlivých statků rostou rozdílným tempem (dochází ke změně cenových relací) vs.
vyrovnaná inflace, kdy ceny rostou přibližně stejným tempem.

Stupně inflace podle její závažnosti

Tři stupně podle závažnosti inflace: mírná, pádivá, hyperinflace
1) Mírná inflace (plíživá)
ceny rostou pomalu. Ceny jsou relativně stabilní, lidé důvěřují penězům. Míra inflace je řádově jednociferná.
2) Pádivá inflace (cválající)
Ceny rostou dvou či trojcifernými tempy (20, 100, 200 %). Jestliže se pádivá inflace plně rozvine, vznikají vážné hospodářské poruchy. Finanční trhy odumírají. Lidé hromadí statky.
3) Hyperinflace
Extrémní případ. Tempo růstu cen je obrovské. Neustále se tisknou peníze. (Německo 1920-1923, Maďarsko 1945-1946 (byla horší než německá, při měnové reformě 29.7.1946 byl stanoven přepočet: 1 forint = 400 000 kvadriliónů staré měny - pengö), Zimbabwe od 2007).

Další členění:
Zjevná inflace - pokud je ekonomická nerovnováha spojena s růstem cenové hladiny
Potlačená (blokovaná) inflace - státní orgány se snaží brzdit inflaci. Nejsou schopny odstranit příčiny.
Skrytá inflace - když cenové indexy nevykazují skutečný růst cenové hladiny, nebo když podíl stínové ekonomiky je velký.

Důsledky a náklady inflace

Lze vymezit v následujících směrech:
1) Vliv inflace na reálné důchody a bohatství
a) Existuje za předpokladu, že cenová hladina a příslušný nominální důchod rostou rozdílným tempem. Bude-li inflace nevyrovnaná, reálné mzdy a jejich podíl na reálném HDP poklesnou. Inflace pak povede k přerozdělení reálných mezd ve prospěch jiných důchodů.
b) Taxflace (inflacion tax)- růst daňové sazby způsobený růstem nominálních důchodů. Jedná se o jev fiskální brzdy - efekt spojení inflace a zdanění. S růstem nominálních mezd v důsledku inflace se příjemci mezd dostávají do vyšší důchodové skupiny s vyšší mírou zdanění (progresivní daně). c) Rostou-li reálné mzdy pomalu, klesá reálný disponibilní důchod domácností. Proti tomuto účinku se zavádí odečitatelné položky od základu daně.

Zvláštní pozornost je věnována transferovým platbám - každoroční indexace důchodů. Inflace také postihuje důchody vlastnické jako úroky z úspor, výnosy z pronájmů. Banky kalkulují tzv. reálnou úrokovou sazbu.

2) Inflace zatěžuje ekonomické subjekty dodatečnými náklady
a) náklady spojené s řízením struktury aktiv - ekonomické subjekty se snaží minimalizovat držbu peněz a vhodně investovat
b) náklady spojené se změnou ceníků, seřizování prodejních automatů, apod.

3) Vliv inflace na ekonomickou aktivitu
a) Inflace vytváří nejisté prostředí pro ekonomickou aktivitu. Pracovníci i podnikatelé tím mohou být destimulováni od své aktivity a také od tvorby úspor. Inflace tak může vést k posílení spotřebních výdajů na úkor úspor (jde spíše o dopady vysoké míry inflace, při nízké míře se naopak úspory mohou zvyšovat).
b) Inflace vnáší nejistotu do investičních plánů, podněcuje spekulace a překupnictví oproti dlouhodobým investičním plánům.
c) Inflace oslabuje měnu ve vztahu k zahraničí.

Vyrovnaná a anticipovaná inflace

1) Vyrovnaná inflace - růst cenové hladiny postihuje všechny ceny stejně
2) Anticipovaná inflace - očekává se rovnoměrný průběh inflace (lze předpokládat, že nebudou žádné náhlé výkyvy)

Vyrovnaná i plně anticipovaná inflace slouží jako teoretický model, kdy veškeré ceny rostou každý rok stejně. Nikdo není cenovými změnami překvapen. Potraviny, mzdy, renty - všechno roste každý rok o stejné procento, úrokové sazby jsou takové, jako by byly ceny stabilní.

Inflace tažená poptávkou, inflace tlačená náklady

Inflace tažená poptávkou (poptávková inflace)
Je způsobena pozitivními poptávkovými šoky, pokud se současně odpovídajícím tempem nezvyšuje potenciální reálný produkt, nebo neklesají ceny vstupů.

K poptávkové inflaci (demand - pull inflation) může dojít, pokud se skutečný produkt blíží svou velikostí produktu potenciálnímu. Možnost poptávkové inflace se promění ve skutečnost, když dále pokračuje růst agregátní poptávky a odpovídajícím způsobem neroste potenciální produkt.

Některé příčiny:
1) Nadměrné investiční výdaje mohou vyvolat růst agregátní poptávky.
2) Pokud růst nominálních mezd převyšuje růst produktivity - při skutečném produktu, který odpovídá potenciálnímu.
3) Stát prosadí levný úvěr. Zvýší tak spotřební a investiční výdaje.
4) Snížení daní zvyšuje poptávku a vytváří možnost vzniku poptávkové inflace.
5) Zvýšení státních výdajů může převyšovat růst reálné nabídky.

Inflace tlačená náklady (nákladová inflace, cost-push inflation, nabídková inflace)

Je nejběžnější případ inflace způsobené negativním nabídkovým šokem, pokud se odpovídajícím tempem nesnižuje agregátní poptávka. Dojde, když skutečný produkt je nižší než potenciální. Důvodem je zvýšení nákladů, které se projeví jako posun křivky agregátní nabídky nahoru.

Některé příčiny:
1) Nedokonalá konkurence - firmy mohou ovlivňovat tržní ceny (monopol, oligopol).
2) Mzdy - odbory prosazují neopodstatněné zvyšování mezd, což se odráží v celkových nákladech.
3) Politické události - války a nepokoje mohou vyvolat zdražení některých dovážených surovin.
4) Zvýšení ekologických nákladů tím, že je nutno přejít na méně kvalitní zdroje surovin nebo energií.

Phillipsova křivka, setrvačná inflace

Phillipsova křivka je substituční teorie inflace. Zkoumá vztah inflace (změn cenové hladiny) a míry nezaměstnanosti. Koncem 50. a začátkem 60. let se radikálně změnil způsob, jakým ekonomové analyzovali inflaci. Phillipsova křivka vzešla z průkopnické studie ekonoma A. W. Phillipse z Nového Zélandu. Studoval údaje o nezaměstnanosti a nominálních mzdách ve Spojeném Království za více než sto let.

Krátkodobá Phillipsova křivka
Předpokládá, že se nemění setrvačná míra inflace. Pokud zůstává vliv setrvačné inflace neutrální, vyjadřuje Phillipsova křivka inverzní vztah mezi inflací a nezaměstnaností.

Posun krátkodobé Phillipsovy křivky - zvýší-li se setrvačná míra inflace, posune se krátkodobá Phillipsova křivka vzhůru. Při poklesu setrvané inflace se křivka posune dolů.

Dlouhodobá Phillipsova křivka

1) V bodě A je míra nezaměstnanosti na přirozené úrovni. Skutečná i setrvačná míra inflace jsou stabilní.
2) Expanzivní politikou snížíme míru nezaměstnanosti pod její přirozenou míru za cenu zvýšení míry skutečné inflace. Posune se tedy po krátkodobé křivce z A do B.
3) Zvýšení skutečné míry inflace vyvolá růst setrvačné inflace. Dojde k posunu křivky vzhůru.
4) Pokud by stát udržoval nezaměstnanosti pod přirozenou mírou, křivka by se neustále posunovala vzhůru a inflace by se zrychlovala.
5) Po určité době musí vláda přejít k restriktivní politice. Nezaměstnanost se vrátí ke své přirozené míře, avšak při vyšší inflaci.

Závěry Phillipsovy křivky:
a) snaha vlády udržovat nezaměstnanost pod její přirozenou mírou vyvolá zrychlující se inflaci
b) zrychlující se inflace nakonec donutí vládu rezignovat na tento cíl a nezaměstnanost vrátí na přirozenou míru, avšak při vyšší míře inflace.
c) snížit setrvačnou inflaci může vláda zvýšením nezaměstnanosti nad její přirozenou míru

Nejlepší stabilizační politikou vlády je udržování míry nezaměstnanosti na její přirozené míře při nízké úrovni setrvačné inflace.

Vláda může snížit míru setrvané inflace za cenu:
1) Dočasného zvýšení nezaměstnanosti nad její přirozenou míru - skutečný produkt je nižší než potenciální. Ztráta produktu představuje náklady snížení míry inflace - náklady desinflace.
2) Stát může snížit míru setrvačné inflace důchodovou politikou. Působí na firmy a odbory, aby dobrovolně nebo na základě donucení omezily tempo růstu cen a mezd. Dopad je, že pružnost cen a mezd je narušena, trh neposkytuje zcela správné informace, kam je nejvhodnější alokovat výrobní faktory, efektivnost ekonomiky se snižuje.

Setrvačná inflace (očekávaná)
Znamená, že inflace má tendenci setrvávat na původní úrovni, dokud není vystavena ekonomickým otřesům. Míra inflace je setrvaná, promítá se do smluv a neformálních dohod.

Možnosti protiinflační politiky

Lze rozdělit do základních třech přístupů:

1) Protiinflační politika orientovaná na agregátní poptávku
Vhodná je měnová, fiskální, obchodní a kurzová politika, která nestimuluje rychlý růst agregátní poptávky v podmínkách plné zaměstnanosti, případně restriktivní politika, která by působila proti růstu agregátní poptávky - deflační politikou.

Zmírňování inflačních očekávání. To je možné uskutečnit omezením měnové emise. Důsledkem však bude cyklická nezaměstnanost a vznik mezery produktu (mezi aktuálním a potenciálním produktem).

2) Důchodová politika
Další metodou protiinflační politiky je omezovat růst nominálních mzdových sazeb a důchodů (je-li tento vyšší než růst produktivity nebo produktu).
Používají se různé formy:
a) Zmrazení mezd na základě zákonného opatření vlády.
b) Limity růstu mezd (někdy se paradoxně tyto limity stávají příčinou růstu mezd).
c) Dobrovolná omezení růstu mezd jako výsledek vyjednávání zaměstnavatelů a pracovníků pod vlivem vládních doporučení (tripartitní jednání).
d) Dále je možná regulace cen statků fixací nebo limitováním (obvykle jen na některých dílčích trzích).

Výhodou důchodové politiky je snížení inflace bez růstu nezaměstnanosti a bez poklesu produktu.
Nevýhodami regulace mezd a cen je potlačení tržních informací o vývoji poptávky a nabídky, což omezuje efektivnost alokace výrobních faktorů. Spočívají-li příčiny inflace v nadměrné poptávce, je důchodovou politikou inflace pouze potlačena resp. oddálena.

3) Monetární politika
Zabezpečením stabilní cenové hladiny na základě monetaristického měnového pravidla, které váže stabilitu cenové hladiny na udržování správného množství peněz v ekonomice. Cílem makroekonomické politiky je udržovat stálý a neměnný růst nabídky peněz. Hlavním zdrojem makroekonomických fluktuací jsou spontánní změny objemu peněžní nabídky.