Rozpočet je soustava veřejných rozpočtů, které představují tvorbu a použití centralizovaných peněžních fondů vládou včetně veřejné správy na místních úrovní (municipality) za určité období (fiskální rok). Může zahrnovat:federální rozpočet, rozpočety států (republik), místní rozpočty, veřejně spravované fondy stojící mimo centrální nebo místní rozpočty (fondy zdravotních pojišťoven).
Rozpočtové výdaje
1) transferové platby domácnostem
2) vládní nákupy v podobě financování běžných i investičních výdajů ve školství a zdravotnictví
3) transferové platby podnikům v podobě subvencí
4) vyplacený úrok z veřejného dluhu
Saldo rozpočtu
1) Aktivní
příjmy > výdaje = rozpočtový přebytek
2) Pasivní
příjmy < výdaje = rozpočtový deficit
Rozpočtový deficit je financován výpůjčkami zpravidla v podobě dluhopisů vlád. Tyto dluhopisy jsou nakupovány domácími subjekty (domácí dluh) nebo zahraničními (zahraniční dluh).
Veřejný dluh
je vyjadřován jako celkový dluh (bez odečtení pohledávek). Může vzniknou deficitem, či několika deficity.
Dvě základní otázky:
1) jaká je struktura deficitu
2) jaké má dopady na ekonomiku
Podle způsobu vzniku rozlišujeme:
1) Strukturální deficit
vzniká jako výsledek permanentní expanzivní rozpočtové politiky.
2) Cyklický deficit
odráží automatické změny ve výši daní a rozpočtových výdajů, ke kterým dochází v souvislosti s cyklickými výkyvy reálného produktu.
Ke srovnání výše rozpočtů a jejich sald jsou používány relativní ukazatele:
1) poměr výdajů rozpočtu k HDP
bývá často používán k vyjádření míry vládní intervence
2 ) poměr salda rozpočetu k HDP
je např. kritériem EU, max. 3 % HDP
Měnová a fiskální politika provádějí makroekonomickou regulaci současně, jde tedy o jejich kombinaci.
1. Makroekonomická regulace je zaměřena nařízení agregátní poptávky, a to její stimulací (expanzivní) nebo omezováním (restriktivní).
- expanzivní
preferuje se fiskální expanze (zvyšuje výdaje, nebo snižuje daně). Účinnost může být zesílena expanzivní měnovou politikou, přičemž je minimalizován efekt vytěsňování.
- V případě fiskální restrikce a poklesu úrokové sazby vy restriktivní měnová politika tento pokles brzdila. Potřeba přizpůsobení měnové politiky danému typu fiskální politiky se zesiluje v ekonomice s volně pohyblivými měnovými kursy
2. Je o ovlivňování struktury produktu. Východiskem je zde předpoklad, že měnová politika stimuluje výdaje citlivé na úrokovou sazbu, zejména soukromé investiční výdaje. Např.
- expanzivní měnová politika spolu s restriktivní fiskální politikou umožní pokles úrokové sazby a tím i růst soukromých investičních výdajů
- expanzivní fiskální politika v podobě růstu transferových plateb domácnostem spolu s měnovou restrikcí umožní zvýšení podílu spotřebních výdajů domácností při poklesu soukromých investičních výdajů
Musíme rozlišovat základní cíle fiskální politiky:
1) expanzivní
snížení čistých daní, zvýšení vládních nákupů
2) restriktivní
zvýšení čistých daní, snížení vládních nákupů
Vliv daní a vládních výdajů má velký vliv na ekonomickou aktivitu a to jak na straně agregátní nabídky tak poptávky.
Vliv daní:
Zde je vliv jak na poptávku (dochází k zvětšení disponibilního důchodu -budou zvýšeny i výdaje na spotřebu) tak nabídku (podnítí více podnikat, pracovat - jsou menší náklady=větší čisté zisky). Je zde určitá hranice, kdy lidé se cítí již tak bohatí, že místo práce volí více volného času.
Daňová reforma vyvolá posun na obou stranách tržního mechanismu.
Pokles daní vyvolá dva procesy:
1) část nových příjmů bude použita na spotřebu, část na úspory (nejsou součástí agregátní poptávky)
2) Dodatečné příjmy domácností nebo firem, které jsou vyvolány snížením daní a které se přemění v investiční nebo spotřební výdaje mají multiplikační efekt.
Čisté daně i státní nákup působí na agregátní poptávku - mají multiplikační efekt. Multiplikační účinek snížení daní má menší účinek než multiplikační efekt státních výdajů.
k3 = 1 / ( 1 - mpc * ( 1 - r ) )
r - míra zdanění
Tento výdajový multiplikátor uvažuje již s třetím sektorem - státem (r=míra zdanění). Udává o kolik se zvýší produkt, jestliže se investiční a státní výdaje (společně) zvýší o jednotku.
Při stanovení výše daní se musí uvažovat i o velikosti výnosu. Existuje hranice při které již dalším zdaněním výnosy klesají. Tím se zabývá Lafferova křivka.
Vliv vládních výdajů:
Společně s růstem vládních výdajů roste i agregátní poptávka nikoliv však ve stejném, ale ve větším rozsahu. Příčinou je multiplikační efekt rozpočtových výdajů.
Multiplikátor státních výdajů udává,
o kolik se zvýší produkt, jestliže se státní nákupy výrobků a služeb zvýší o 1 korunu. Je shodný s investičním multiplikátorem k2.
k2 = 1 / ( 1 - mpc ) = 1 / mps
mpc - mezní sklon ke spotřebě
mps - mezní sklon k úsporám
výchozí situace se vyznačovala nízkým produktem a vysokou nezaměstnaností. Vláda tuto situaci stimulovala využitím naakumulovaných nevyužitých úspor, tím doplnila nedostatečnou agregátní poptávku
v případě dlouhodobé expanzivní (restriktivní) fiskální politiky projevující se pouze ve změně agregátní poptávky by došlo k neustálému navracení zaměstnanosti na úroveň plné zaměstnanosti a produktu na úroveň potenciálního produktu, výsledkem by byla pouze změna cenové hladiny.
2) Značnou nejistotu v účincích fiskální politiky způsobují časová zpoždění - je zejména o výrazné vnitřní zpoždění v případě diskreční expanzivní politiky.
3) Efekt vytěsňování (vytlačování) -růst produktu v důsledku fiskální expanze je doprovázen protichůdným pohybem, tedy část výdajů je vytěsněna růstem úrokové sazby. Dochází přitom ke změně struktury produktu (např. roste podíl vládních nákupů, klesá podíl soukromých investičních výdajů to má dopad na ekonomický růst).
4) Dalším problémem (hlavně keynesiánské fiskální politiky) je že stimulační vliv této politiky na zaměstnanost a produkt je obvykle doprovázen rozpočtovým deficitem a následně rostoucím veřejným dluhem.
Základními důsledky jsou:
1) potřeba obsluhovat vnější dluh
Vnitřní dluh dluží země svým vlastním občanům - nepředstavuje žádné těžké břemeno.
Vnější dluh - země dluží cizincům, břemeno dluhové služby z vnějšího dluhu představuje snížení spotřebních možností země. Vyplácení vnějšího dluhu vyžaduje vývozní přebytek, což je pro některé země velice těžké.
2) ztráty efektivnosti ze zdanění způsobení placením úroků a
jistin
Vnitřní dluh vyžaduje úrokové platby držitelům obligací, proto musí být vybírány daně. Ale i tehdy jsou-li zdaněni stejní lidé a platí-li v průměru totéž množství, které dostávají v podobě úroků, budou stále existovat deformační vlivy na pobídky, které jsou nevyhnutelně spojené s jakýmikoli daněmi.
3) nahrazování kapitálu veřejným dluhem
(když lidé drží raději aktiva založená na veřejném dluhu než na kapitálu)
Nejvážnějším důsledkem velkého veřejného dluhu je, že vytlačuje ze zásoby bohatství národa kapitál. Soukromý kapitál může být nahrazován vládním dluhem.
Na grafech je uvedena nabídka kapitálu a poptávka po kapitálu, státním dluhem (obligace) je sníženo množství kapitálu potřební pro podniky. (pokleslo množství kapitálu a zvýšila se úroková sazba)
Rozlišujeme jednorázová záměrná opatření (diskrétní) a vestavění (automatické) stabilizátory
1) Záměrná (diskrétní) opatření - diskreční politika
Jednorázová rozhodnutí příslušných orgánů o změně daňových sazeb, změně ve struktuře výdajů státního rozpočtu, změně ve výši jednotlivých položek rozpočtových výdajů.
2) Vestavěné stabilizátory
Po svém zavedení působí v hospodářství automaticky a nevyžadují žádná další rozhodnutí státních orgánů.
Instalují se, aby napomáhaly trhu zajistit efektivní využití výrobních zdrojů a
aby skutečně vyrobený produkt se co nejméně odchyloval od potencionálního produktu.
- progresivní daň z příjmu
- pojištění v nezaměstnanosti
- státní výkup zemědělských přebytků
- subvence k cenám zemědělské produkce