Makroekonomická (hospodářská) politika státu je souhrn cílů, nástrojů, rozhodovacích procesů a opatření státu v jednotlivých oblastech ekonomické reality.
1. Vysoká a rostoucí úroveň reálného produktu
2. Vysoká zaměstnanost a nízká nezaměstnanost, vytváření vhodných pracovních příležitostí s vysokou odměnou pro ty, kdo chtějí pracovat
3. Stabilní nebo mírně se zvyšující cenová hladina s cenami a mzdami stanovenými na volných trzích.
4. Zahraniční ekonomické vztahy, které se vyznačují stabilním měnovým kursem a vývozy víceméně vyrovnávajícími dovozy.
Výše produktu je základní měřítko hospodářské úspěšnosti země, udává schopnost vytvářet pro své obyvatelstvo vysokou úroveň výroby ekonomických statků a služeb.
Hrubý národní produkt HNP (GNP)
vyjadřuje tržní hodnotu všech statků a služeb, které byly vyrobeny národními firmami za rok.
Nominální HNP (GNP)
měřený produkt v běžných čili skutečných tržních cenách
Reálný HNP (GNP)
soubor konstantních či neměnných cen
Potenciální HNP (GNP)
prahová úroveň výstupů makroekonomiky. Také roste (v posledních 50 letech cca 3 % ročně)
Při zkoumání produktu je zjistilo, že kapitalistické země prodělávají hospodářské cykly.
Index spotřebitelských cen (CPI) - měří výdaje na pevně stanovený koš statků.
Míra inflace - míra růstu nebo poklesu cenové hadiny (většinou za rok).
Význam tohoto cíle roste, jak se jednotlivé země úžeji propojují mezinárodním obchodem a financemi.
Saldo je výsledek obchodu se zahraničím (rozdíl vývozu a dovozu). Snaha každé země je o přebytek na straně vývozu či alespoň vyrovnání.
1) Fiskální politika
spočívá ve stanovení úrovní zdanění a výdajů k ovlivnění makroekonomické výkonnosti.
Jsou tedy dvě možnosti ovlivňování:
a) z hlediska výdajů - podílí se na tvorbě HNP, stanovuje rozsah veřejného a soukromého sektoru
b) z hlediska příjmů (daně) - daně omezují důchody obyvatelstva, napomáhají stanovovat
ceny, s nimiž se firmy a jednotlivci setkávají na trzích a tím ovlivňují jejich motivace a chování.
| hlavní cíle | nejdůležitější nástroje |
| Produkt: Vysoká úroveň Rychlé tempo růstu |
Fiskální politika: Vládní výdaje Zdanění |
| Zaměstnanost: Vysoká úroveň Nízká nezaměstnanost |
Monetární politika: Regulace nabídky peněz ovlivňující úrokové sazby |
| Stabilita cenové úrovně v podmínkách volných trhů |
Důchodové politiky: od dobrovolných mzdových a cenových směrnic až po povinnou regulaci |
| Bilance se zahraničím: Rovnováha Im a Ex Stabilita měnového kursu |
Ekonomie vnějších ekonomických vztahů: Obchodní politika intervence do měnových kursů |
Stát si vyhrazuje činnost regulovat oběh peněz v zemi prostřednictvím cedulové (centrální, národní) banky. Centrální banka - využívá svých nástrojů k ovlivňování ekonomiky
Dva modely systému napojení centrální banky na vládu:
1. Nezávislá - centrální banka je nezávislá na vládě, nepodléhá jejím nařízením,
rozhoduje se samostatně (ČR)
2. Závislá - centrální banka podléhá vládě
Guvernér centrální banky má právo účastnit se zasedání vlády. Většinou probíhá konzultace kroků centrální banky s vládou.
(syntéza původní keynesovské makroekonomie s neoklasickou mikroekonomií). Stala se převažujícím směrem ve vývoji makroekonomie po druhé světové válce. Zejména v 50. a 60. letech byla hospodářská politika založena na keynesovské makroekonomii ve většině vyspělých tržních ekonomik spojována s nízkou úrovní nezaměstnanosti a vysokou dynamikou, aniž vedla k vysoké míra inflace. V 70. letech ne´činnost nástrojů při potlačování inflace. Důsledkem růstu přerozdělování (fiskálně) se rozbujela byrokracie a tím bylo nahrazeno po krizi neokeynesiánství v 70. letech neokonzervativní teorií. V současné době opět nová keynesovská ekonomie posiluje své postavení.
Vychází z představy, že trhy disponují dostatečnými samoregulačními silami, které jsou schopny navracet tržní ekonomiku bez výraznějších negativních dopadů do stavu rovnováhy. Státní zásahy mají povahu destabilizujících šoků. Za zakladatele se považuje M. Fiedman. Nnavracejí se k tradičním názorům z 30. let, proto neokonzervativní ekonomie.
Jedna z částí neoklasického monetaristického přístupu. Hlavním představitelem je Arthur Laffer.
1. Má centrální banka regulovat nabídku peněz?
monetaristé (konzervativní) tvrdí, že ANO, protože dle nich lze předpovědět přesný vývoj rychlosti oběhu peněz dlouhodobě, i přibližně krátkodobě, což umožní centrální bance působit na hospodářství změnami v nabídce peněz
keynesiánci tvrdí, že nelze dostatečně přesně určit vývoj rychlosti oběhu peněz, kromě toho dle nich stabilizace množství peněz v hospodářství vyvolá kolísání úrokových měr a nejistotu v rozhodování o investicích
2. Má centrální banka regulovat úrokové míry?
monetaristé vidí v regulaci úrokových měr destabilizující prvek, protože pokud centrální banka udržuje neměnné úrokové míry, zvyšuje svou nabídku peněz v době rozmachu a snižuje v době recese, výsledkem jsou větší výkyvy v hospodářském cyklu.
keynesiánci tvrdí ANO, stabilizace úrokových měr omezuje výkyvy v investičních rozhodnutí a tím stabilizuje vývoj celého hospodářství.
ekonomie hlavního proudu (neokeynesiánci) - kompromis, uznávají negativní i pozitivní rysy regulace úrokovými měrami i peněžní nabídkou, podle neokeynesiánců není vhodné se zaměřit pouze na jeden z možných regulativních přístupů, protože po určité době převáží jeho nedostatky. Výhodnější je střídavě působit podle aktuální potřeby na jednu z obou veličin a udržet jejich vývoj (obou veličin) v mezích přijatelných pro stabilní vývoj ekonomiky.
1. Diskrétní opatření:
monetaristé se k těmto opatřením staví negativně ze dvou důvodů:
a) časté změny diskrétních opatření (daně, struktura vládních výdajů) vytvářejí nestabilní prostředí, na které musí firmy a spotřebitelé reagovat, což může vést k nestabilitě celé ekonomiky.
b) stát může provádět stabilizační politiku pouze na základě prognóz o vývoji ekonomiky - tvrdí, že nejsme schopni takovéto prognózy na dostatečné úrovni vypracovat.
keynesiánci vychází z nepružnosti cen na některých trzích (výrobních faktorů), a tudíž samoregulační schopnosti trhu neodstraňují rychle poruchy, stát na tyto poruchy musí reagovat účinnými diskrétními opatřeními
2. Vestavěné stabilizátory:
monetaristé vycházejí z pružnosti cen a z rychlé reakce trhu na poruchy, vestavěné stabilizátory urychlují reakci trhu, nemění však podmínky na trhu a tak nezvyšují ekonomickou nestabilitu. Ano, reakce cen je rychlejší než diskrétní opatření.
keynesiánci tvrdí, že vestavěné stabilizátory nemusí být natolik účinné, aby pomohly trhu odstranit poruchy bez využití diskrétních opatření
keynesiánci i monetaristé se shodují v tom, že vestavěné stabilizátory působí pouze v podmínkách stability cen.
ekonomie hlavního proudu - kompromis
neokeynesiánci neodmítají ani vestavěné stabilizároty ani záměrná opatření, pokud se výrazně odchyluje agregátní poptávka od nabídky, doporučují použít silných diskrétních opatření, při méně výrazném rozdílu mezi agr. nabídkou a poptávkou je vhodnější přenechat poruchy samoregulačnímu mechanismu trhu a chod ekonomiky doladit vestavěnými stabilizátory
Faktory posuzování - časová zpoždění:
1) informační zpoždění
mezi potřebou (vznikem poruchy) a zásahem (státu)
2) politické časové zpoždění
délka projednávání o opatřeních
3) reakční doba
přizpůsobování firem a spotřebitelů státnímu opatření
monetaristé dávají přednost monetární politice, poukazují na délku polit. časových zpoždění
keynesiánci kladou důraz na fiskální politiku, upozorňují na opožděnou reakci firem na monetární politiku
neokeynesiánci přiznávají, že politická časová zpoždění jsou větší u fiskální politiky a reakce firem a spotřebitelů přichází později u monetární politiky.
Týká se rozsahu, v jaké jsou monetární a fiskální politika expanzivní nebo restriktivní. Kombinace je důležitá proto, že stejné úrovně produktu může být dosaženo různými kombinacemi monetární a fiskální politiky.
Při určování optimální monetární a fiskální politiky musíme posoudit dva problémy:
1) určit přiměřenou úroveň agregátní poptávky
2) nejlepší kombinace fiskální a monetární politiky
Kombinace fiskální a monetární politiky lze používat nejen k ovlivňování úrovně GNP, ale i jeho složení. V praxi se kombinace vyvinula směrem k velmi uvolněné fiskální a restriktivní monetární politice, což je jistý recept na nízký podíl investic na GNP a na pomalý růst potenciálního produktu.